VLIV FRANCOUZSKÉ KOLONIÁLNÍ MOCNOSTI NA LITERATURU A KULTURU FRANCOUZSKÉ INDOČÍNY

Esej k předmětu ISKM03 Literatura, knihovní procesy a trh

V úvahách nad vzájemnými vztahy literárního centra a periferie jsme se v rámci přednášek prof. Kylouška zabývali primárně těmi v oblasti Evropy, zejména pak centralitou literatury francouzské. V rámci této eseje bych chtěla navázat na tuto debatu a podívat se na to, jak se centrální francouzská literatura a kultura v historii setkávala s literárními periferiemi mimoevropskými, jakým způsobem o nich referovala, ovliňovala je a či jimi byla ovlivněna.

Pro potřeby zúžení tématu této eseje jsem se rozhodla zaměřit se na koloniální území Francouzské Indočíny, kulturní rozměr kolonizace, vliv přítomnosti a vzniku frankofonní literatury na tomto území a především vztahu mezi francouzskou literaturou a literaturou Francouzské Indočíny. Kulturní prostor ve svém dělení na centra a periferie je problematika vztahová a má více proměnných (Kyloušek, 2022)

Zajímavé by bylo zaměřit se na vznik a vývoj knižního trhu v bývalých francouzských kolonií, jakým způsobem politická, ekonomická a sociální nadvláda, francouzská kultura, literatura a etablovaný knižní trh ovlivnily vlastní knižní trh bývalých kolonií (bohužel však v rámci této eseje nemám na takovou komplexní analýzu dostatečný prostor).

Francouzská Indočína byla federace kolonií nacházející se v jihovýchodní Asii mezi lety 1887 a 1954, skládající se ze čtyř protektorátů (Tonkin, Annam, Kambodža a Laos), v současnosti se na území bývalé Francouzské Indočíny nachází Vietnam, Laos, Kambodža a část Číny (městská prefektura Čan-ťiang) (Wikipedia, 2022). Pojmenování Indo-čína, jež vzniklo kolem roku 1840, se vztahuje ke geografické poloze tohoto regionu, spíše než z kulturních charakteristik (Yee, 2001).

Kromě frankofonní literatury vznikající na území Francouzské Indočíny kategorizuje Benedict (1947) jazyky zde užívané do třech kategorií – mezi “domorodé” jazyky přiřazuje khmerštinu (kterou používá kambožská populace) a vietnamštinu (annamise/annamite, jazyk Annamu, část současného Vietnamu), mezi jazyky “naturalizované” řadí cham (jazyk Malajsie a Polynésie) a laosštinu (lao, thajská populace), do poslední kategorie “imigrantských” jazyků spadá lolo a avkavdawv (patřící k barmské a tibetské populaci), (čínské dialekty) hakka a kantonština, hmon-mienské jazyky (meo/xong, man a pateng/pa-hng) a thajsko-kadajské jazyky (laqua, lati a kelao). Třemi velkými jazyky Francouzské Indočíny se pak staly khmerština, vietnamština a laosština (mimo úřední francouzštinu).

V literatuře, jazyku a kultuře předkoloniální oblasti Francouzské Indočíny můžeme vypozorovat vliv Číny a Indie (Benedict, 1947), v tomto prostoru bychom tedy mohli Indočínu považovat za periferii, čínskou a indickou literaturu za centrum. V období kolonizace Francií můžeme pozorovat reformu vzdělávacího systému, odklon od čínské tradice a lokální historie, etiky a literatury k západní francouzské literatuře spojené s ideami pokroku a modernity (Ennis, 1942).

Ennis (1942) však klade důraz i na hluboký vliv čínské civilizace jak v sociální oblasti reprezentované hodnostmy, existencí sociálního statusu a osvobozování od daní, tak v politickém modelu Annamu – císař je zde nejen panovníkem, ale také knězem a soudcem, stejně jako otcem i matkou lidu v konfuciánském modelu myšlení, svůj mandát získal z nebes.

Další důležitou kulturní změnou je zpřetrhání tradičních rodinných vztahů (kde má soudcovskou pozici otec v rodinných záležitostech) s vnesením francouzského zákona do Indočíny (včetně možnosti získání statusu francouzského občana a získáním autority dle západního zákonu), který měl hluboký kulturní impakt (Ennis, 1942). V neposlední řadě jsou také důležité křesťanské misie cílené na místní buddhisty a konfuciánce (Ennis, 1942).

Na přelomu 19. a 20. století bylo Paříži vyčítáno kritiky nastavení kolonizace, že zde neexistuje muzeum pro koloniální objekty, což ukazuje na slabý článek Francie, stejně jako špatné vzdělání úředníků neschopných činit prostředníka v seznamování Francie s historií, ekonomikou a geografií kolonií (Ennis, 1942). Na druhou stranu Ennis (1942) také zdůrazňuje ignoraci a apatii Francouzů vůči Indočíně, stejně jako pocit pozice nadřazenosti francouzských úředníků nad kolonií.

Při čtení literatury k této eseji ze 40. let 20. stol. mi přijde nutné upozornit na to, že pojednání o Francouzské Indočíně často implicitně obsahují svrchovaný až rasistický pohled na místní obyvatele. S tím pak byla výrazně spojená otázka genderu (která je pro tento zlomek historie řešena dodnes), zejména pak s adrogynitou (Yee, 2001), takto androgynní chlapci a muži jsou pak dále spojováni s homosexualitou, což značí odklon od původního mystického pohledu na perfektní balanc mezi maskulinitou a feminimitou k eroticismu (Yee (2001) vztahuje tento pohled ke krizi sexuálních rolí na přelomu 19. a 20. století ve Francii.).

Na problematiku genderu by se pak bylo možno nahlížet zejména z kulturního a estetického pohledu, kdy obyvatelé Francouzské Indočíny nesplňovaly evropské standardy krásy francouzských koloniálních úředníků a cestovatelů.

O genderových stereotypech Yee (2001) hovoří i v rámci analýzy francouzské rétoriky v koloniální literatuře o Indočíně, koloniální mocnost je připodobňována k aktivním, mužským rolím, zatímco kolonii jsou připisovány feminní vlastnosti, mívá podobu “orientální ženy”[1].

Velká část literatury Annamu měla pouze podobu rukopisů, zejména pak slavné básně však byly brzy přeloženy do francouzštiny a následně byly podrobeny estetickým soudům francouzských literárních kritiků (Benedict, 1947).

Khmérská literatura odráží budhismus v Kambodži i Thajsku, populární byly Džátaky (příběhy z minulých životů Buddhy), další příběhy, tradice a legendy se zde předávaly orální formou, dále zde můžeme však nalézt literaturu týkající se věštění, astronomie a medicíny (Benedict, 1947).

Hlavním úskalím mého výzkumu tohoto tématu byla má neznalost francouzského jazyka, kvůli které jsem nemohla pracovat s autentickou literární kritikou, dobovým pojednáním a překlady indočínských děl ve francouzštině (také ale frankofonní literaturou této oblasti). Zaměřila jsem se proto spíše na kulturní impakt, vlivy a vztahy v této literatuře. Do tohoto tématu mě hnala především má zvědavost k přístupu koloniální mocnosti ke kultuře a literatuře svých kolonií, zejména pak těch v jihovýchodní Asii, kterou mi tento výzkum v mnohém přiblížil.

[1] Orientalismus je označení západocentrického pohledu na svět, které rozděluje svět na “západ” a “zbytek” označovaný jako “Orient”, pro další čtení:

Koefoed, L., & Haldrup, M. (2020). Orientalism. International Encyclopedia of Human Geography, 19–24. https://doi.org/10.1016/b978-0-08-102295-5.10203-3.

Seznam literatury:

1. Benedict, P. K. (1947). Languages and Literatures of Indochina. The Far Eastern Quarterly, 6(4), 379. https://doi.org/10.2307/2049433

2. Ennis, T. E. (1942). The French Impact upon Indochina. Social Science, 17(1), 66–72. http://www.jstor.org/stable/41883310

3. Kyloušek, P. Co je centrum a co je periferie? (studijní materiál v ISu).

4. Wikipedia contributors. (2022, November 3). French Indochina. Wikipedia. https://en.wikipedia.org/wiki/French_Indochina

5. Yee, J. (2001). ’L’Indochine androgyne’ : Androgyny in turn-of-the-century French writing on Indochina. Textual Practice, 15(2), 269–282. https://doi.org/10.1080/09502360110044096